Rozhovor Marcela Homolky, generálního ředitele PSČP, pro server Peníze.cz: Velká reforma penzí? Kdy jindy, když ne teď.

29. 01. 2018

S šéfem Penzijní společnosti České pojišťovny nejen o výsledcích fondů třetího pilíře důchodového systému, ale také o vyhlídkách dětského penzijka, ochotě politiků dělat reformy a nepříznivém demografickém vývoji.

Zásadní chyba většiny Čechů? Ve stáří spoléhají pouze na to, co jim pošle stát. Tak hodnotí současný stav důchodového systému generální ředitel Penzijní společnosti České pojišťovny Marcel Homolka. V době, kdy se ekonomice daří, by podle něj měla přijít zásadnější důchodová reforma. Týkat by se prý měla i soukromých fondů třetího pilíře – třeba v povinnosti zaměstnavatelů přispívat zaměstnancům na penzi nebo v navýšení státní podpory.

Jaký byl loňský rok z pohledu penzijních společností?

Celý sektor zažívá velmi dobré časy. Vypovídají o tom všechny dostupné statistiky. Důvěra lidí v doplňkové penzijní spoření se projevuje ve výrazném nárůstu smluv, velkou radost mi dělá i úspěch dětského penzijka. Jen u naší penzijní společnosti o něj meziročně vzrostl zájem o víc jak 142 procent a jsem přesvědčený, že tento trend bude pokračovat.

Pokud se podívám na další produkty finančního trhu, se kterými bychom se mohli srovnávat, tak stavební spoření má ročně kolem čtyř set tisíc nových smluv. My jsme teď zhruba na polovině. Nepochybuji ale o tom, že v horizontu tří až pěti let můžeme stavebko bez problémů dohnat. 

V posledních čtyřech letech se poslanci pokusili doplňkové penzijní spoření hned několikrát zatraktivnit. Jste se současnou podobou třetího pilíře spokojený, nebo byste byl pro další úpravy?

Ekonomice se daří a období hojnosti ještě nějakou dobu potrvá. Pokud máme přistoupit k dalším změnám v důchodovém systému, je správný čas. Věřím, že by mohlo dojít k zásadnější reformě, nejen k parametrickým úpravám.

Co se týče třetího pilíře, je potřeba do systému dostat víc peněz. Pro důchodce v Česku představuje penze z prvního průběžného pilíře 96 procent jejich veškerých příjmů. To je špatně a musí se to změnit.

Jak?

Cesta vede například přes zaměstnavatele. Doporučuje to i OECD. V sousedním Polsku zavádějí povinnost pro zaměstnavatele přispívat zaměstnancům na penzi. Dokážu si představit, že by se něco podobného zavedlo i u nás.

Kolik by podle vás měli zaměstnavatelé přispívat?

Ideální by bylo, kdyby se příspěvek pohyboval v rozmezí dvou až čtyř procent z hrubé mzdy. Dnes činní příspěvek zaměstnavatele zhruba dvě procenta a dostává ho pouze každý pátý klient, to je podle mě málo.

Opravdu věříte, že je možné povinný příspěvek pro zaměstnavatele prosadit v Parlamentu?

Šance je velká. Pokud bych mluvil jen za penzijní společnosti, asi bych nebyl tak optimistický, ale máme velkého partnera, kterým jsou odbory. Věřím, že se nám podaří společnými silami vládu přesvědčit. Stejně tak bychom chtěli otevřít diskuzi kolem zatraktivnění penzijního spoření pro OSVČ formu motivujících daňových odpočtů a také navýšení státní podpory ve třetím pilíři.

Není státní podpora už teď dostatečně štědrá?

Nešlo by o zásadní navýšení. Mám ale pocit, že se státní příspěvek ve třetím pilíři určuje zbytečně složitě. Klienti pak nemají přehled. Proto by se mi líbilo, kdyby se pravidla zjednodušila a z měsíční úložky do výše tisíc korun by stát přispíval vždy třiceti procenty (nyní je státní podpora v rozmezí 23% -30% v závislosti na výši příspěvku). Změna by navíc mohla platit jen pro účastnické fondy doplňkového penzijního spoření, aby byli klienti motivováni k přestupu ze starého penzijka, které není při delším investičním horizontu tak výhodné.

Čím to je, že se klienti ze starého penzijka do nových účastnických fondů příliš nehrnou?

Nevidím to tak černě. Jen za loňský rok se počet přestupů z transformovaných do účastnických fondů zhruba zdvojnásobil. Problém je, že se tu dlouho glorifikovala garance nezáporného zhodnocení, které penzijní připojištění ze zákona zaručuje. Guvernér České národní banky Jiří Rusnok o tom trefně mluví jako o otráveném jablku. Na jednu stranu vypadá lákavě, nese s sebou ale smrtonosnou investiční strategii – nízké výnosy. Při dlouhodobém horizontu je to totiž hrozně nevýhodné dosahovat kladných výnosů každoročně. Jestliže někomu ve třetím pilíři zbývá deset a více let, jsou pro něj bez jakýchkoli debat výhodnější účastnické fondy. A pokud je někomu čtyřicet let a zvolí si v doplňkovém penzijním spoření vyváženou investiční strategii, může mít na důchod minimálně o půl milionu korun víc, než kdyby zůstal v transformovaném fondu. To už je pořádný rozdíl.

Kdy tedy začnou klienti ve velkém přestupovat?

Je celkem logické, že potřebují čas, aby se zorientovali v tom, jak se třetí pilíř důchodového systému proměnil. Myslím, že si to ale budou stále víc uvědomovat při pohledu na srovnání zhodnocení fondů. Vzhledem k tomu, jaká aktiva transformované fondy vlastní, je už teď jasné, že v následujících pěti letech se bude zhodnocení pohybovat pod jedním procentem. Vedle budou stát účastnické fondy, které běžně připíší tři až pět procent. Klienti budou nepochybně reagovat.

V úvodu rozhovoru jste zmínil zvýšený zájem o dětské penzijko, proč by měli rodiče spořit svým dětem na penzi? Většinou to funguje naopak, dospělí podporují děti, než nastoupí do práce, ty později pomáhají rodičům v důchodovém věku…

Je potřeba říkat nahlas, že až půjde do důchodu generace Husákových dětí, začnou být penze vyplácené státem velký problém. Neříkám, že žádné nebudou, průběžný systém pay as you go nemůže ze své podstaty nikdy zbankrotovat, avšak otázkou je, co si za penze budete moci dovolit.

Například podle studie think tanku Idea z akademického institutu CERGE-EI bude v roce 2050 průměrná penze vyplácená státem odpovídat půlce minimální mzdy. Lidi, kteří si na stáří nespoří, budou muset žít v důchodu mnohem skromnější život, než si teď možná dovedou představit.

Nějak jste mi ale utekl od tématu dětského penzijka…

Já bych se k tomu dostal. Chtěl jsem vám jen ukázat, proč je důležité začít se spořením na stáří co nejdřív. Co se týče doplňkového penzijního spoření pro děti, jde z mého pohledu především o návyk. Stejně tak jako děti učíme pravidelně čistit si zuby, musíme jim vštípit, že je potřeba odkládat peníze na důchod. Když naše děti uvidí, že jsme jim každý měsíc dávali stranou peníze, je velká pravděpodobnost, že v tom budou pokračovat. A oproti nám, kteří jsme začínali při spoření na stáří od nuly, budou mít navíc výhodu, protože už nebudou muset řešit, jestli začít a kde, ale pouze kolik si sami odkládat.

Mezi osmnáctým a devatenáctým rokem si můžou klienti, kterým smlouva běží alespoň deset let, vybrat třetinu naspořených peněz bez jakékoli penalizace. Není moc velké riziko, že budou chtít celou částku, i když tím přijdou o zhodnocení a státní podporu?

Já bych se toho nebál. Myslím, že je to chytře vymyšlené a dostatečně srozumitelné. Dítě si v osmnácti vyzkouší, jaké to je, když má nějakou korunu navíc, a zároveň si uvědomí, že úplně stejný efekt přijde, až půjde do důchodu, tedy v době, kdy se budou peníze opravdu hodit.

Rodiče dnes dětem spoří většinou prostřednictvím stavebního spoření. Jak se chcete s konkurencí tohoto produktu vypořádat?

Možná to bude znít divně, ale pro mě není stavební spoření pro děti konkurence. Jsou to mimoběžky. Základ finanční pyramidy by měla každá rodina stavět na produktech, které podporuje stát. Stavebko s penzijkem si tak nemusí kanibalizovat klienty.

Doplňkové penzijní spoření pro děti má každopádně obrovský potenciál pro distribuční síť. V Česku žijí dva miliony dětí a ať zaklepete na jakékoli dveře, je pravděpodobné, že tam na vás čeká potenciální klient. Jsem přesvědčený o tom, že dětské penzijko zažije v následujících letech obrovský boom.

Není to tak dávno, co chtěli poslanci dětské smlouvy ve třetím pilíři výrazně znevýhodnit, nebojíte se, že k podobnému pokusu může v dohledné době dojít znovu? A není to důvod, proč by mohli rodiče se sjednáním smlouvy pro své dítě váhat?

Návrh na okleštění dětského penzijka je dávno smetený ze stolu a jsem přesvědčený, že se už neobjeví. Penzijní společnosti rozhodně nejsou pasivní, při úpravách důchodového systému naopak aktivně komunikujeme s politiky. Rychlost, s jakou bylo znevýhodnění dětských smluv zmítnuto, jen potvrzuje, že bychom nepřipustili vznik nějakého kočkopsa. Naopak mám signály, že se politici naše návrhy vnímají a že funkční penzijní reforma patří mezi jejich priority.

Přijde mi, že jste až moc velký optimista. Předseda bývalé důchodové komise pro penzijní reformu Martin Potůček si pravidelně stěžoval na neaktivitu politiků, kteří prý o výraznější reformu nestojí.

Pana profesora Potůčka si velmi vážím, ale měl jsem pocit, že jeho důchodová komise byla spíš společenství mudrců, kteří sáhodlouze prezentovali teoretické návrhy na úpravu penzijního systému bez jakéhokoli tahu na branku. Dojít ke konsenzu bylo takřka nemožné už jen kvůli obrovskému počtu členů důchodové komise. Vlastně se politikům moc nedivím, že se nechtěli jednání účastnit. Naopak pevně věřím, že si z toho vzali ponaučení. Tým, který v budoucnu dostane na starost penzijní reformu, bude muset být mnohem údernější a flexibilnější. Ani bych ho nenazýval důchodovou komisí, protože tohle označení má už příliš pejorativní nádech.

Přesto bych si vsadil na to, že velká část politiků ve Sněmovně o zásadnější reformovaní důchodového systému vůbec nestojí…

Nic jiného jim nezbyde. Dříve nebo později se tomu budou muset postavit čelem. A čím víc to budou odkládat, tím hůř pro nás všechny. V tuhle chvíli u nás podle Českého statistického úřadu žije přibližně 17 procent lidí starších 65 let, v roce 2050 to bude dvakrát tolik. Výrazně ubude lidí, kteří do průběžného důchodového systému přispívají, a naopak zásadním způsobem vzroste počet těch, co ze systému čerpají. To je zkrátka fakt. Svou podstatou to připomíná pyramidovou hru.

Demografové ale zároveň říkají, že od šedesátých let 21. století by se měl trend zase obracet a kolem roku 2100 by mohlo být na sto pracujících dokonce méně důchodců než dnes…

Ano, jak říká pan Špidla, za sto let to už bude v pořádku. Z podobné argumentace nejsem vůbec nadšený. Situace navíc může být jiná, než si teď myslíme. Věda a technika se neskutečně vyvíjejí. Medicína dosahuje neuvěřitelných výsledků. Jenom od Sametové revoluce se průměrná doba dožití zvedla o nějakých 8-9 let. Opravdu si nejsem jistý, jestli se problém důchodového systému vyřeší tím, že nebudeme vůbec nic dělat a jen počkáme, jestli se za padesát let demografický vývoj náhodou změní.

Kontaktujte nás

Napište nám

Máte-li dotaz, přání či připomínku, použijte kontaktní formulář

Formulář

Klientský portál

Přihlaste se do Klientského portálu a mějte své spoření pod kontrolou

Přihlášení